Společně (ne)bránit

28. 12. 2017

»Je lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu.« Možná právě těmito slovy K. J. Erbena by se též dal vyjádřit závěr summitu lídrů zemí Evropské unie, který proběhl v závěru letošního roku.

Hlavními tématy byly hlavně známé problémy, které se stále nedaří příliš úspěšně řešit. Nejožehavějším stále zůstává migrace. Přes veškeré snahy se Evropské komisi logicky nedaří najít rozumnou shodu, jež by byla pro všechny členské státy akceptovatelná. Na lepší časy se tedy zatím blýská pouze ve směru, že v tomto roce počet migrantů přicházejících do Evropy oproti minulým rokům výrazně poklesl.

Více vzájemného porozumění bylo vidět při projednávání odchodu Velké Británie z EU, vyjednávání o brexitu míří do druhého kola, ve kterém má být dojednána podoba přechodného období a následné budoucí vztahy mezi oběma stranami.

Dalším bodem jednání, ve kterém došlo k uzavření dohody, bylo budování společné evropské obrany. Společná evropská obrana není nikterak novým tématem, doposud však ke skutečné realizaci smysluplných projektů docházelo jen zřídka. Přitom právě projekt společného vyzbrojování evropských armád je jasným krokem nejen k ušetření obrovských prostředků, nýbrž by vedl i k jejich vyšší efektivitě. Bližší spolupráce zároveň usnadnila postupné možné odpoutání ze struktur NATO.

Nejlepší obrana je útok

Právě angažmá v rámci akcí NATO totiž zemím EU rozhodně nic dobrého nepřineslo. Netřeba se ani vracet hluboko do minulosti, například vzpomínkou na »pomoc« při likvidaci Jugoslávie, ostudně zakončenou některými výroky Haagského tribunálu, který nyní konečně dospěl svému konci. Stačí vzpomenout na tzv. arabské jaro, které hlavně díky intervencím a vměšování se rychle přerostlo v pekelně horké léto. Následky této »pomoci« došly tak daleko, že ovlivnily životy občanů mnoha evropských zemí tak, jako žádné již dlouho předtím.

Nepřeceňujme předvídatelnost lídrů největších zemí Unie, ale možná právě tyto zkušenosti, spolu s poznáním, že jejich postavení ve světě již dávno není, co bývalo, je možná donutí ke změně postojů. V posledních letech totiž k celosvětově se rozpínajícím Spojeným státům přibyla i Čína se svým stále vzrůstajícím vlivem především na africkém a jihoamerickém kontinentu. Vedle nich lesk a sláva bývalých koloniálních mocností, spolu s Německem, poněkud ztrácí na lesku.

Procitnutí?

Pravidlo, že z chyb by se měl každý poučit, bohužel dlouho neplatilo. Po spoluangažmá v Afghánistánu musel přijít ještě Irák, poté následovala Libye, další jasný důkaz naprosté neschopnosti řešit situaci mimo své hranice. Když ani totální rozvrat této země, která se stále zmítá v naprostém chaosu, nehledě na nekonečné množství zbytečných obětí, nestačil, obrátily se zraky mocných k Sýrii. Intervenci proti vládě této země, vedenou Spojenými státy a některými jejich spojenci z EU, a podporovanou reakčními monarchiemi za Zálivu, nelze obhájit žádnými slovy. Když se po několikaletém konfliktu situace v zemi začala, díky významné podpoře Ruské federace, stabilizovat, místo patřičné sebereflexe bylo možné zaznamenat hlavně vzedmutí rusofobie.

Na pozadí těchto zkušeností tedy lídři zemí EU možná skutečně dospěli k poznání, že zahraniční bezpečnostní politika se musí dělat jinak a společná obranná politika, soustředěná skutečně na obranu, zabrání mnoha problémům. Určitě by to představovalo jeden z faktorů, díky kterému bychom nemuseli o lepší budoucnosti pouze snít...

Jaromír KOHLÍČEK

Autor: 
Jaromír KOHLÍČEK